.png)
1 věc, kterou dělám KAŽDÝ den (už tři roky)
Kdy sis naposled dala prostor a dovolila si se opravdicky složit? Normálně se sesypat. Nebo se jednoduše ponořila do samého nitra své dušičky… a byla při tom plně přítomná. Bez souzení a zostuzování. Otevřená všemu, co tam najdeš
Nayabazar, Nepál, 2017
Většina z nás zrovna tomuhle moc zelenou nedává. Jsme statečné, nad věcí, dost busy. Zasouváme emoce a stres do šuplíku – ale jen tak dlouho, než nás to dožene. A co pak?
To Ti klidně řeknu, ale není to moc pěkný :)
Vyhoření, deprese, úzkosti – abych vyjmenovala jen pár.
Sice je to už pár let, ale bolístka je to pořád tak čerstvá, jako když si spálíš ruku při pečení. Ty zamlžený úsvity na terase děcáku v Káthmándú, kdy jsem z plechovýho hrníčku srkala instantní kafe s jediným přáním.
Aby už ta bolest skončila.
Swoyambhu, Nepál, 2017
Je to nepředatelná zkušenost, pokud si Tě ta mrcha depka už taky nepodala. Trošku ale díky ní vidím, že některé věci máme, do určité míry, společné.
Jestli se mnou praktikuješ, kamarádíš, zpíváš mantry, dělá Ti naše praxe dobře…, je možné, že Tě přitáhla právě tahle zranitelnost, tahle moje bolest i odhodlání pomoct jí předejít všude, kde můžu. Nikdo si tohle nezaslouží!
Takže – jak se uprostřed totálně nejisté, turbulentní a na všech úrovních přerodové doby z toho všechno nepo*rat?
Když nemám vůli a hlavu na to sedět v meditaci. Když při online lekci se na sebe akorát vztekám, jak mi to nejde a jsem marná. Když jsou opravdu důležitější věci, než si hodinu psát deníček, tahat taroty a starat se o to, jak se mám… je toho tolik, o co se musím postarat…
Zkus zařadit do každého dne tuhle jednu věc. Nepotřebuješ k ní nic. Trvá minutu.
Jedna věc, jedna otázka. Zčeknutí situace, kontrolek, než se rozblikají. Doslova zabere jedno ranní čurání! Joooo, dělám jí vždycky, když si sednu na záchod! 😂
Místo přemýšlení nad blbinama už tak automaticky, že o tom ani nevím, v okamžiku, kdy zadek pleskne na prkýnko, vytahuju imaginární bloček, inspektorské brýle a jdu na kontrolky. Detective style.
Ptám se, každý den, už tři roky: Jak se dnes cítím? Emočně. Mentálně. Fyzicky. Co potřebuju? Když neumím odpovědět, záložní otázka zní: Kdybych věděla o někom, kdo se teď cítí takhle jako já, co bych mu řekla?
Příklad:
Emočně se cítím vykvrdlaně, nestabilně a optimisticky, potřebuju samotu, klid a zakotvit se. Dám si to tak, že půjdu dejchat do parku.
Mentálně mám v hlavě plno nápadů a málo elánu, potřebuju koukat do blba a číst si, přečtu si dneska 1 stránku knížky.
Fyzicky se cítím jak unavená šťabajzna se suchou pletí, potřebuju masku Lush.
Jak vidíš na příkladu, nepoužívám „ale“, i když se pocity vylučují. Používám radši pojítko „a“. Cítím se nestabilně A optimisticky. Dávám tak malý impulz k tomu, přijímat celou tu pestrou škálu lidství a neselektovat, co se mi hodí a co ne. Všechno vítám a čau. Opravdu stačí takhle málo? Sama nevím. Kdybych to ale dělala i před lety, udělala bych určitě pár věcí jinak. Naučila bych se být k sobě víc pozorná. Uvažovat v termínech „co potřebuji“ místo „měla bych“. Zautomatizovala si první krůček k mindfulness, bdělé všímavosti.
