Tento článek od Sally Kempton jsem přeložila k loňskému kurzu o meditaci, když jsme si povídali o ahamkáře a avidje. Cizích slov se nemusíš bát. Z textu krásně pochopíš, o čem je řeč. Snad text poslouží k úlevě. Óm Šanti.
Několik rán za sebou jsem se probouzela s pocitem samoty a smutku. Není to u mě obvyklé, takže mě to zaujalo. Probudila jsem se, otevřela oči a viděla šedou oblohu. Po těle jsem cítila temnou, skličující energii. Během pár vteřin jako by se něco tohoto pocitu chytilo, ztotožnilo se s ním („Jsem smutná“) a rozšířilo ho do ponuré, šedé vnitřní krajiny. Tento automatický proces je výsledkem toho, čemu se v józe říká „já-tvůrce“ nebo ahamkára – mechanická tendence konstruovat „já“ z oddělených složek vnitřní zkušenosti. Vnitřní dialog probíhal asi takto: „Achjo, další šedivý den. Šedá obloha ve mně vyvolává depresi. Musím se odsud odstěhovat. Ne, neměla bych vinit počasí. Je to mnou. Máme v rodině tyhle depresivní geny. Je to beznadějné!“ Než jsem vstala z postele, odepsala jsem celý den.
