Ztotožnění se smutkem

Tento článek od Sally Kempton jsem přeložila k loňskému kurzu o meditaci, když jsme si povídali o ahamkáře a avidje. Cizích slov se nemusíš bát. Z textu krásně pochopíš, o čem je řeč. Snad text poslouží k úlevě. Óm Šanti.


Několik rán za sebou jsem se probouzela s pocitem samoty a smutku. Není to u mě obvyklé, takže mě to zaujalo. Probudila jsem se, otevřela oči a viděla šedou oblohu. Po těle jsem cítila temnou, skličující energii. Během pár vteřin jako by se něco tohoto pocitu chytilo, ztotožnilo se s ním („Jsem smutná“) a rozšířilo ho do ponuré, šedé vnitřní krajiny. Tento automatický proces je výsledkem toho, čemu se v józe říká „já-tvůrce“ nebo ahamkára – mechanická tendence konstruovat „já“ z oddělených složek vnitřní zkušenosti. Vnitřní dialog probíhal asi takto: „Achjo, další šedivý den. Šedá obloha ve mně vyvolává depresi. Musím se odsud odstěhovat. Ne, neměla bych vinit počasí. Je to mnou. Máme v rodině tyhle depresivní geny. Je to beznadějné!“ Než jsem vstala z postele, odepsala jsem celý den.





Protože myšlenkový proud je všudypřítomný a zvyk ztotožňovat se s ním je hluboce zakořeněný, vyžaduje zpočátku určité úsilí rozpoznat, co se v takové chvíli děje. Ale když se podíváte pozorně, všimnete si, že tyto mechanismy identifikace a sebedefinice běží na autopilotu. Je to jako nekonečná smyčka titulků pod zprávami. Když se podíváte pozorně, všimnete si, že obrazovkou jen prochází. Problém – avidjá – nastává, když se s ním ztotožňujete.


Jinými slovy, neřeknete si: „Tady je nějaký smutek,“ ale „Já jsem smutná”. Nepomyslíte si „To je skvělý nápad,“ ale „Jsem skvělá.“ Pamatujte, že avidjá znamená „zaměnit nestálé za věčné, nečisté za čisté a ne-já za skutečné Já.“ V našem vnitřním vesmíru to pak znamená, že zaměňujeme myšlenku nebo pocit za „já” nebo „mé“. Pak se posuzujeme jako dobří či špatní, čistí či nečistí, šťastní či smutní.


Ve skutečnosti žádný z těchto pocitů nejsi Ty. Jen Tebou zrovna procházejí. Pravda, mohou mít hluboké kořeny – koneckonců se s nimi už léta identifikujeme jako ten či onen. Nicméně nechat se definovat smutkem je ve skutečnosti stejně bláznivé, jako kdyby herec, který hraje Julia Caesara, sešel z jeviště a začal dávat rozkazy kulisákům, jako by to byli jeho vojáci. Ale děláme to pořád.


To ráno jsem si vzpomněla, že s tímto pocitem mohu pracovat (což bych možná neudělala, kdybych se probudila s pozitivnější náladou). Zavřela jsem oči a nadechla se do spodní části břicha, naplnila plíce a představovala si, jak prána (živoucí energie) proniká do všech plicních sklípků, cítila jsem blaženost dechu uvnitř mého těla a pocity sledovala. Vzpomněla jsem si, že nejsem mými myšlenkami. Také jsem si všimla, jak můj smutek funguje jako brýle s temnými skly, které všechno zabarvují. To, že mi kamarádka nezavolala zpět, vypadalo jako odmítnutí (ve skutečnosti měla moc práce s uzávěrkou), a dokonce i větve na dubech za mými okny jako by byly smutně svěšené (v jiné náladě bych si možná všimla, jak jejich listy pučí k nebi).


Pak vyšlo slunce. Smutek se během několika sekund rozplynul. Mechanismus sebeidentifikace nyní čile říkal: „Jsem šťastná! Vidíš, byla to jen reakce na počasí. Vlastně jsem v pohodě. Jsem veselý člověk! Moje praxe fungovala!“ Ve skutečnosti se moje mysl zabývala úplně stejným procesem – čapla po náladě, identifikovala se s ní, „popsala“ ji jako šťastnou a pak jsem sebe identifikovala jako „šťastnou“. Osvobodit se od avidji vyžaduje, abych se také osvobodila od ztotožňování se s šťastnou náladou.


Zde si všimnete toho, jak toto základně chybné vnímání – brát ne-já (tj. náladu) za sebe, vede neúprosně k pocitům averze (nesnesu depresi) nebo připoutanosti (cítím se o tolik lépe teď, když svítí slunce). A ty vyvolávají strach – v tomto případě strach, že smutek bude trvalý, nebo že jsem byla beznadějně uvězněna v mých genetických predispozicích, nebo že se potřebuji přestěhovat do jiného klimatu.


Odbourání avidji


Odbourání avidji je mnohovrstevný proces, a proto jediná zkušenost většinou nestačí. Vzhledem k tomu, že různé typy praxe odhalují různé aspekty avidji, indická tradice předepisuje různé typy jógy – oddanou praxi pro nevědomost srdce, nesobecké jednání pro tendenci připoutanosti k výsledkům, meditaci pro toulavou mysl. Dobrou zprávou je, že jakákoli praxe, se kterou pracujete, bude mít účinek.


Osvobodíte se od části své avidji pokaždé, když zvýšíte svou schopnost být vědomí či udržet svou plnou přítomnost uprostřed náročné situace. Můžete tak činit desítkami způsobů. Například zkusit rozšířit své vědomí a odpovědnost k planetě tím, že zcitlivíte své vnímání vůči přírodnímu světu, větru, vodě a stromům. Můžete prohloubit své uvědomění si vztahů s ostatními – lepším nasloucháním a procvičováním laskavosti – ale také ponořením se do centra srdce se snahou naladit se na ostatní z tohoto místa uvnitř a naslouchat a mluvit ze srdce.


Uvědomění sebe sama zvýšíte všímáním si vlastních slepých míst či pozorováním svých emocí a jejich působení po těle. Meditace, které vás ladí na čisté Bytí – Přítomnost a nepodmíněné Já jsem – to, čím jste ve svém jádru – začne odstraňovat hlubší nevědomost, která vás nutí automaticky ztotožňovat „já“ s tělem, osobností a myšlenkami. Na každodenní úrovni, krok za krokem, spálíte několik vrstev avidji pokaždé, když obrátíte své vědomí dovnitř a reflektujete jemné významy pocitů, setkání či své fyzické reakce.


Tento typ intervencí není jen klíčovou duchovní praxí. Je také praktickou „self-help“ technikou. Když se George ptá sám sebe: „Je pravda, že nevěra mé ženy škodí mému pocitu sebe sama?“, má šanci rozpoznat, že rozhodnutí jeho manželky nevypovídá nic o tom, kým je. To uvolní jeho úzkost a dá mu určitou sílu jít vpřed. Když si všimne, kde v jeho těle sídlí smutek a dezorientace, pronikne do pocitů, které obklopují smutek. To ho může přivést k tomu, aby hledal kořenový pocit za strachem. Může si všimnout, že má o sobě jádrové přesvědčení „jsem nemilovatelný“ nebo „nejsem v bezpečí“ a uvědomit si, že toto přesvědčení nejspíš pochází z dětství a ve skutečnosti se současnou situací nesouvisí. Pak může se smutkem praktikovat, třeba jej vydechovat, nebo nahrazovat bolestné přesvědčení pozitivní myšlenkou a všímat si, jak praxe ovlivňuje jeho náladu. Tak mu praxe sebedotazování poskytne oporu, když prochází změnou ve vztahu se svou ženou.


Avidjá je hluboký zvyk vědomí, ale je to zvyk, který můžeme měnit – se záměrem, praxí a s velkou pomocí vesmíru. Každý okamžik, který nás přiměje zpochybnit naše domněnky o realitě, má potenciál pozvednout závoj našeho nevědomí. Patandžaliho Jógy Sútry o avidje nejsou jen popisem problému nevědomosti. Jsou také klíčem k řešení. Když poodstoupíme a zpochybňujeme věci, o kterých si myslíme, že jsou věčné a trvalé, začneme poznávat ten úžasný nekonečný proud změn, který je naším životem. Když se ptáme: "Co je skutečným zdrojem štěstí?" Rozšiřujeme naši pozornost za vnější příčinu na samotný pocit štěstí. A když se snažíme poznat rozdíl mezi falešným já a tím pravým, tehdy se závoj může úplně rozpustit a ukázat nám, že nejsme jen tím, za koho se považujeme, ale něčím mnohem jasnějším, mnohem rozsáhlejším a mnohem svobodnějším.


Buddhističtí psychoterapeuté jako Mark Epstein či John Welwood by souhlasili. Epstein říká, že to, co dělá člověka silného, je „přijetí skutečnosti, že vše je pomíjivé“ – to znamená, že život se neustále mění a že „já“, které bereme tak vážně, je ve skutečnosti měnícím se kaleidoskopem dočasných myšlenek a pocitů. Mudrci mé tradice, tradice hinduistické tantry, popisují totéž jinými slovy. Říkají, že když ego upustí od své potřeby ovládat realitu, spojíme se s vnitřní krásou, láskou, jež je v srdci všech jevů. Pak se spontánně objevují řešení zdánlivě neřešitelných problémů.


Faktem je, že tyto tři praxe fungují v jakékoli situaci a na jakékoli úrovni duchovního vědomí. Když je v životě vše těžké nebo když se cítíte přemoženi či rozrušeni, zkuste si položit tyto otázky: Čeho se mám vzdát (nebo jak)? Jaká je hlubší moudrost za těmito okolnostmi a emocemi? (Nebo můžete položit védantskou/buddhistickou otázku: „Kdo je tím, kdo ví, že se cítím vystresovaně, unaveně nebo mizerně?“)


Kontakt s vnitřním vědomím klidu – zakusení toho, že takový stav existuje a že ho mohu získat – poskytl bezpočtu studentů jógy podporu při překonávání těžkostí. Je to jeden z prvních darů jógové praxe a často je to důvod, proč jógu praktikujeme. Dotknutí se tohoto stavu je však jen začátek. Opravdovým zdrojem je, když se naučíme, jak se k němu znovu a znovu vracet a když se naučíme, jak z tohoto místa jednat. Není to jen soubor dovedností. Ve finále tato síla vychází z kontaktu s čirým jádrem našeho ne-egoistického vědomí za osobností.


Ostatní zdroje přicházejí a odcházejí. Ale když se dotkneme čisté přítomnosti, čistého prostoru srdce bez ega, jsme nezlomní. Tímto spojením, které je nejhlubším darem jógy, se můžeme vypořádat snad s čímkoli.


Óm