Být sama a sebou (pro časopis Marie Claire)

Každý tvrdí, jak je cestování sólo transformativní. Jak člověk objeví místa vevnitř i vně, o kterých ani netušil, že existují. Každý tvrdí, že jen v samotě najdeš sama sebe. Zní to jako klišé, ale „každý“ má pravdu. Když jsi někde sama, bez jediného člověka z tvého „starého života“, máš každé ráno, každou minutu na výběr, čím budeš.

A čím budeš? Mám takovou osudovou větu, kterou mi řekl můj nepálský učitel jógy Dipendra a která mi nedá pokoj. Řekl mi jí, když jsem si stěžovala na to, že nemám koule na to učit jógu. Že mám v sobě blok, že se prostě stydím, že to beru moc vážně a tak dále. Zářivě se usmál svým vřelým úsměvem, který je úplně jak objetí, a potichounku řekl, „Don’t be the person, be the presence“. Nebuď osobností, buď přítomností.

Ale od začátku. Do Nepálu jsem odjela díky práci pro jednu neziskovku, která tam pomáhá opuštěným dětem. Vysněný job na konci světa, smysl života naplněný, všechno jak má být. Bydlela jsem v domě s třiceti nepálčaty, kouzelnými stvořeními, která úspěšně nahradila všechno, co jsem znala a měla dosud; kamarádky, rodiče, režim, soukromí…

Bylo to všechno, po čem jsem toužila. A jako bonus jsem tu, v odloučení a samotě, registrovala spoustu zásadních změn. Přestala jsem se malovat, dokonce i obočí, a to je u bývalé redaktorky kosmetiky něco. Začala jsem pít rozpustné kafe, navíc s jačím mlékem s takovým tím mastným flekem nahoře. Naučila jsem se jíst rukama, aniž bych se pobryndala. Vychytala jsem focení selfíček a začala používat stativ. Bylo smutné, když mě neměl kdo vyfotit u východu slunce nad posvátným himalájským vrškem. Taky jsem se přiučila, kolik druhů luštěnin existuje a zjistila, že JE možné je jíst každý den. Stejně jako rýži. Rýže je skvělá. A zjistila jsem, že mi vůbec, ale vůbec nevadí švábi.

Ač to byly velké mezníky, nebylo to to nejdůležitější, co jsem se naučila. A tím bych se chtěla vrátit k Dipendrově větě. „Nebuď osobností.“ Kým mám teda být a kdo vůbec jsem?, hloubala jsem v tom duchovnem dýchajícím Nepálu po večerech na terase. Šla jsem na to analyticky. Je má povaha, výchova, můj charakter to, kdo jsem? Definuje mě, jak to mám se vztahy, s prací, s láskou? S tím jsem nějak nebyla spokojená. To přece není má přirozenost. Jiné vychování, jiné okolnosti, jiná země, a tahle člověčí schránka je hned jiná. Je proměnlivá a najednou nenamalovaná snídá rýží rukama.

„Buď přítomností“. Co je tohle proboha za radu. Já se mluvit před lidmi fakt stydím, vážně nejsem připravená na to učit. Dipendra je ovšem vážně dobrý učitel a názorně mi ukázal, jak to myslel. Praxi jsme ten den začali dechovým cvičením. Jeho hlas a každý dech mě noří kamsi do prostoru za myšlenkami. Připadám si, jako bych se vznášela na nejkrásnějším obláčku dokonalé prázdnoty. Pak si zazpíváme Óm a Dipendra se omluví, že musí jít. A že lekci odučím já. To bylo všechno. Takhle jednoduché to bylo! Jedna přítomnost ve mně, bez nervů své osobnosti, konečně hecla to obávané poprvé.

Největším zjištěním na téhle nepálské cestě bylo, že abych se cítila sama sebou, nemusím být svou osobností. Stačí být. Že nemusím hledat odpovědi a odvahu jinde. V názorech lidí, v chytrých článcích jako je tenhle, v cestování do cizích zemích, daleko od domova. Nejvíc se naučím tam, kde zrovna jsem. Protože tam jsem. A když se zhluboka nadechnu, ztichnu a podívám se dovnitř, všechny odpovědi a veškeré vedení, které potřebuju, mám! V té nejobyčejnější přítomnosti.

Článek vyšel v červnovém čísle Marie Claire.